Ostravské sochy #36

Jakub Ivánek | 24.12.2016 | OSTRAVA | #sochy | Žádné komentáře

Vzpomínka na Zdeňka Kučeru (1935–2016).

Vánoční svátky s blížícím se koncem roku dávají prostor k zastavení a bilancování uplynulých dvanácti měsíců. Co přibylo v databázi Ostravské sochy, jsem představil již v článku pro bulletin okrašlovacího spolku Krásná Ostrava (online verze). Zde tedy dejme prostor jinému bilancování.

Letos přišla naše výtvarná scéna o jednoho z nestorů uměleckého konstruktivismu – směru, který vede spojnici mezi uměním a přírodními vědami, hledá inspiraci a dokonalost myšlenky v základních geometrických tvarech. 25. července 2016 zemřel v Olomouci Zdeněk Kučera, který ačkoli se na Olomoucku (přesněji v Litovli) narodil (1. května 1935), prožil velkou část tvůrčího života právě na Ostravsku. A pro náš kraj vytvořil prakticky všechny své monumentální realizace. Na jeho sklon ke konstruktivnímu umění měla jistě vliv už studia na olomoucké Univerzitě Palackého, kde roku 1957 absolvoval matematiku a výtvarnou výchovu. Prakticky hned po studiích odešel do Havířova a brzy začal vyučovat na ostravské Pedagogické fakultě. Stal se členem progresivní tvůrčí skupiny Kontrast a později rovněž celorepublikového Klubu konkretistů. To vše mu samozřejmě přitížilo v době tzv. normalizace, kdy se musel spokojit s výukou na středních školách, lidových školách umění a ve večerních kurzech. Rovněž zakázky na realizace pro architekturu se v této době nijak zvlášť nehrnuly. Situace se pro něj výrazně zlepšila až po roce 1989, kdy se mohl vrátit na univerzitu a spoluzaložil umělecký spolek Kontrast 90. Z Ostravy však roku 1992 odešel do Olomouce, kde se stal na tamní Pedagogické fakultě docentem, později dokonce profesorem výtvarné výchovy. Věnoval se zejména malbě, grafice a sochařství.

Zdeněk Kučera na fotografii z 80. let 20. století (z publikace Karvinsko ve výtvarných dílech)

Z Kučerovy tvorby pro Ostravu jsme si už během roku představili dvě poutačové plastiky (viz #9). Ve starším článku o autobusových zastávkách na Rudné zase došla řeč na jeho dva betonové reliéfy. K výrazným Kučerovým dílům patřil Totem pro zahradu MŠ Alberta Kučery v Hrabůvce. Šlo o objekt z umělého mramoru, který tvořilo 7 kulovitých útvarů navlečených za sebou do podoby totemického idolu. Ten byl obklopen 5 sedátky připomínajícími obřadní kotle, jaké se kolem kultovních předmětů spojujících zemi s nebem stavívaly v rozličných kulturách. Na zahradě školky se Totem objevil v roce 1970, zcela jistě v souvislosti s dobově oblíbenými hrami na indiány. Ve fantazii dětí však mohl být spojován s čímkoli. Na povrchu zvětralý objekt byl namísto opravy nesmyslně odstraněn v roce 2010.

Zdeněk Kučera: Totem na zahradě MŠ Alberta Kučery v Hrabůvce, 1969–70 (foto z archivu autora)

Stejný osud, ještě o 15 let dříve, potkal jinou Kučerovu realizaci z prostředí mateřských škol. Šlo o Rybu s holubicí u MŠ na Liptaňském náměstí v Porubě, která vznikla v roce 1962 z poštorenské granule – speciálně tvrzené keramiky, jež i přesto neodolala nájezdům vandalů. Plastika ryby s holubicí na zádech byla ztvárněna ve stylizaci zjednodušující tvary na základní objemy protknuté dvěma výraznými otvory, jež představovaly oko ryby a prostor mezi třepotajícími se křídly holubice. Ve výsledku mohla připomínat dva vodou omleté, na sebe postavené balvany. Takový typ stylizace, odvozený z tvarosloví tehdy obdivovaného anglického sochaře Henryho Moora, byl často užíván rovněž u betonových dětských prolézaček „bruselského“ období 60. let. Pavel Karous tento druh ve své knize Vetřelci a volavky nazval Kyčelními kostmi mamutů.

Zdeněk Kučera: Ryba s holubicí na Liptaňském náměstí v Porubě, 1962–63 (levé foto z archivu autora, pravé z fondu ČFVU Dílo v Zemském archivu v Opavě)

Dva roky po Rybě s holubicí, roku 1964, vytvořil Kučera reliéf Dvojice pro restauraci Slavia v Hrabůvce. Na stěnu nad vstupem do objektu navrhl kubisticky stylizovaný pár, který si dal dostaveníčko nad kulatým kavárenským stolkem. Inspirace předválečnou avantgardou je tu zjevná, zároveň reliéf odpovídá stylu „bruselských“ dekorací 60. let. Materiálem se stala opět poštorenská granula. Alespoň toto Kučerovo dílko se dodnes dochovalo, třebaže fasáda objektu byla přetřena a při ní zřejmě nabarven i keramický reliéf.