Ostravské sochy #48

Ostravská díla Josefa Špačka: Labutě v zoo, Plameňáci na Fifejdách a Děvčátko na Jízdárně.

Už několikrát zde byl uveřejněn díl věnovaný pracím konkrétního umělce pro architekturu a veřejný prostor Ostravy. Dnešní bude oproti předešlým poněkud smutnější. Ze tří prací sochaře Josefa Špačka totiž v současné době v Ostravě neuvidíte už ani jednu. Není to ovšem tak černé, jak to na první pohled vypadá – všechny totiž v různém stupni dochování existují, jen jsou skryty očím běžného člověka. Je tedy naděje, že budou jednou opět instalovány. Alespoň v jednom případě je to na dobré cestě.

Josef Špaček (1923–2001), rodák z jihomoravské Strážnice, vystudoval zlínskou Školu umění, kde na něj silně zapůsobilo dílo Vincence Makovského. Stal se spoluzakladatelem sochařského družstva Kamena v Blansku, které od roku 1951 fungovalo jako výrobní huť řady kamenných soch a pomníků pro veřejný prostor dle modelů různých autorů. Až do roku 1968 žil Josef Špaček s rodinou v Blansku, odkud se tehdy přestěhovali do Prahy. Tam pak působil do roku 1982 na AVU jako odborný asistent. V Praze začal Špaček intenzivněji pracovat s bronzem, který je pro druhou etapu jeho díla charakteristický. S regionem Ostravska byl spjat spíš okolnostmi – manželku si přivedl z Frýdku-Místku, vojnu absolvoval v Opavě a v Ostravě se stal jeho blízkým přítelem zdejší sochař Vladislav Gajda, s nímž spolupracoval také na výzdobě ostravské jazykové školy (viz níže).

Josef Špaček: Labutě, 1960, současný stav v depozitu zoologické zahrady (foto Zdeněk Berger)

První prací, kterou Josef Špaček zasáhl do veřejného prostoru Ostravy, byla socha Labutí. Tu měli možnost spatřit návštěvníci ostravské zoo dlouhou dobu při pavilonu vodního ptactva. Jde o kompozici dvou labutí, které se k sobě přibližují zobáky a svými zkroucenými krky tvoří téměř tvar srdce. Stejná socha z rumunského bílého mramoru vznikla v roce 1960 rovněž pro kašnu na náměstí v Blansku. Okolnosti vzniku ostravské varianty zatím nejsou známy, ale zvláštní na ní je to, že vypadá nedokončeně. Na první pohled totiž zaujmou především poměrně objemné „můstky“ spojující na několika místech krky labutí s jejich tělem a oba krky navzájem. S ohledem na praskliny v kameni je možné, že při výrobě blanenské kašny se ukázal být kámen kazovým, a tak nemohlo být dílo zcela dokončeno, neboť hrozilo, že krky labutím upadnou. Socha tedy byla vysekána znovu a nedodělané (kazové) labutě putovaly zřejmě jako dar do ostravské zoo. Dodnes se v zoo má za to, že jde o dílo jakýchsi učňů – snad tak byla plastika prezentována, aby se předešlo spojení nedokonalého díla s uznávaným autorem. Dílo bylo z veřejného prostoru roku 2005 odstraněno a dnes je umístěno v depozitu – prozatím bez výhledu na opravu a novou instalaci.

Josef Špaček: Labutě, 1960, socha pro fontánu v Blansku (foto převzato z knihy Aleny Křížové Sochař Josef Špaček)

Rovněž další dílo Josefa Špačka pro Ostravu tvořila skupina dvou ptáků – tentokrát plameňáků. Bronzová, velmi realistická plastika vznikla pro atrium ZŠ Generála Janka na sídlišti Fifejdy v Mariánských Horách v letech 1972–1975. Obliba vodních ptáků v sochařství 2. poloviny 20. století byla veliká, jak svědčí i název projektu Pavla Karouse Vetřelci a volavky, který popsal různé typy sochařských realizací v umění tzv. normalizace. Je však zajímavé sledovat rovněž to, jak se témata uměleckých děl v rámci jednotlivých regionů tehdejšího Československa lišila. Ačkoli v Praze a Čechách shromáždil Karous opravdu dlouhou řadu „volavek“, v Ostravě bychom tuto tematiku pravděpodobně vyčerpali právě labutěmi a plameňáky Josefa Špačka – sochaře z Blanska, později Prahy. Ostravští sochaři k těmto motivům nesměřovali, a pokud jde o ptáky, vystačili si často s „holubicemi míru“. Plameňáci byli ve škole na Fifejdách k vidění někdy do přelomuu 80./90. let. Tehdy se atrium přeměnilo na šatny a plastiky putovaly do skladu, odkud byl nižší plameňák při poslední opravě školy ukraden. Snad se ten dochovaný jednou dočká nové instalace alespoň v interiéru školy.

Josef Špaček: Plameňáci, 1972–1975, autor při závěrečné instalaci díla v atriu ZŠ Generála Janka v Mariánských Horách (foto převzato z knihy Aleny Křížové Sochař Josef Špaček)

Nedlouho po Plameňácích, v letech 1975–1976 vytvořil Josef Špaček pro Ostravu další bronzovou plastiku. Šlo právě o již zmíněnou výzdobu státní jazykové školy Na Jízdárně, kde vzniklo uvnitř budovy malé otevřené atrium s fontánkou. Do ní jako by z obruby bazénku vstupovala dívka natahující k hladině útlou nožku. Virtuózně modelovaná intimní plastika Děvčátka zdobila atrium budovy až do její přestavby na Vyšší odbornou školu sociální v roce 2011. Během stavebních prací se ztratila a dlouho nebylo známo, kam zmizela. Až v roce 2016 se náhle objevila ve skladu sousedního krajského úřadu, pod který uvedená škola institucionálně spadá. V současné době se řeší možnost nové instalace této půvabné plastiky do interiéru školy. Nové umístění by mohlo vzejít z návrhů vybraných studentů architektury Fakulty stavební VŠB-TUO. Sama instalace však bude přece jen něco stát, a proto doufejme, že se v rozpočtu krajského úřadu najdou peníze i na umění.

Josef Špaček: Děvčátko, 1975–1976, původní umístění u fontány v atriu jazykové školy (foto Petr Sikula)

Popisovaná umělecká díla naleznete na stránkách databáze Ostravské sochy autora článku Jakuba Ivánka.

http://ostravskesochy.cz/dilo/1379

http://ostravskesochy.cz/dilo/860

http://ostravskesochy.cz/dilo/595

Související články


1 komentář

  1. Zdena Mikulášková :

    protože máme doma několik návrhu Josefa Spačka,ráda bych se seznámila s autorem tohoto článku

    Thumb up 0 Thumb down 0

Napsat komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Příspěvky vyjadřují názory čtenářů. Server neodpovídá za jejich obsah a nenese právní důsledky spojené s jejich zveřejněním. Vyhrazujeme si právo odstraňovat nepřijatelné příspěvky.