Ostravské sochy #52

Sad Milady Horákové – park nejen pro umění.

Vzhledem k tomu, že se v poslední době opět začala řešit otázka budoucnosti sadu Milady Horákové, jednoho z klíčových parkových prostorů našeho města, zdá se mi jako vhodné se k této otázce vyjádřit zejména s ohledem na umělecká díla, kterých je v tomto areálu řada, ovšem také s akcentací významu samotného místa spjatého silně s historií Ostravy.

Prostor původně sloužící jako městský hřbitov, v jehož středu stálo unikátní kubistické krematorium Vlastislava Hofmana, byl v 60.–70. letech rušen a proměňován na park. Cenné krematorium bylo při tom zcela zbytečně na konci 70. let 20. století zbořeno. Zpočátku se v sadu (tehdy pojmenovaném jak jinak než na počest Klementa Gottwalda) umění téměř nenacházelo, nepočítáme-li dekorativní vázy a pítka. Jedinou sochou zde byl Mladý život Evy Krškové z roku 1961, který vznikl ještě v době existence hřbitova v parkovém prostoru hned za nově zbudovaným Domem kultury pracujících města Ostravy.

Eva Kršková: Mladý život, 1961 (foto Jakub Ivánek)

Výraznější umělecké dílo sad získal až těsně před sametovou revolucí, roku 1989, kdy bylo na jeho hlavní komunikační osu instalováno sousoší (či spíš vícepohledový reliéf) Vítězství práce. Monumentální dílo Karla Vašuta s typicky budovatelskou tematikou vznikalo v souvislosti s výstavbou Krajského výboru KSČ a mělo stát v jeho nástupním prostoru od náměstí Republiky. Nakonec ale bylo těsně před pádem režimu instalováno na čestném místě v sadu. Je zřejmé, že jde o dílo poplatné době a navíc parku pohledově vévodí z třídy 28. října, což by působilo rušivě v případě, že by byl na místě zbořeného krematoria (v pozadí za sochou) skutečně jednou postaven dlouho zamýšlený památník obětem z řad Čechů, Němců i Židů, jejichž tělesné ostatky zde ve 40. letech 20. století našly místo posledního klidu. Přesto se domnívám, že formálně není socha nekvalitní, aby musela být jednou zcela uklizena, a bylo by proto vhodné pro ni v takovém případě hledat náhradní umístění.

Karel Vašut: Vítězství práce, 1989 (foto Jakub Ivánek)

V roce 1994 se k umělecké výzdobě parku připojil ještě Památník obětem holocaustu od olomouckého sochaře Karla Hořínka, který zaujal místo v západní, židovské části hřbitova, jehož likvidace spadá teprve do 80. let 20. století. Blízko něj byl později, počátkem nového tisíciletí, umístěn ještě minimalisticky ztvárněný Dialog otce s matkou japonského sochaře Shinji Sakai, který vznikl v rámci Sochařského sympozia Landek roku 2002.

Karel Hořínek: Památník obětem holocaustu, 1994 (foto Jakub Ivánek)

Výtvarným středobodem Ostravy ale park učinily teprve plastiky z Mezinárodních sympozií prostorových forem, které zde zakotvily v roce 1994. O významu a osudech tohoto sochařského bienále, jako i o třech plastikách v rámci sympozia vzniklých, jsme hovořili již ve čtvrtém díle našeho seriálu. Nyní jen shrňme, že šlo o mimořádně důležitou akci, na niž se v letech 1967 a 1969 sjelo 13 umělců z různých koutů světa, kteří pod patronací města a Vítkovických železáren vytvořili soubor kovových plastik (tzv. prostorových forem), jež byly následně umístěny v přední části Komenského sadů. Normalizační politika však způsobila, že všechny objekty byly roku 1974 rozvezeny na různá místa, ne-li hned zničeny.

Štefan Belohradský: Zázračný strom – Město utopie, 1967, stav po restaurování v 90. letech (foto Galerie výtvarného umění v Ostravě)

Yves Trudeau: bez názvu, 1969 (foto Jakub Ivánek)

V první polovině 90. let se podařilo vrátit zpátky jen čtyři, které byly po zrestaurování citlivě umístěny právě do sadu Milady Horákové (v podstatě pět, ovšem páté pro špatný stav až opožděně a v důsledku jeho pozdějšího zřícení ho už v parku nenajdeme). Čtyři z oslovených autorů, jejichž díla za tzv. normalizace zanikla, pak vytvořili objekty nové, které instalovali sami do druhého okrsku v rámci sadu. Zatímco starší sochy charakterizuje tvarová hravost, barva a pohledová proměnlivost, těm z 90. let je zase vlastní surový či nebarvený povrch a snaha o duchovní výraz. Vesměs jde o velmi kvalitní díla, jejichž autoři často dosáhli značného věhlasu i za hranicemi svých zemí.

Barna von Sartory: Sluneční brána, 1993 (foto Jakub Ivánek)

Jo Oda: Ostrava–Tokio 1993 (foto Jakub Ivánek)

Nehledě na to, že dochované sympozijní plastiky dlouhodobě postrádají údržbu, visí nad nimi otazník rovněž, pokud jde o jejich umístění. Jeden z dřívějších projektů na konverzi parku je např. navrhoval necitlivě rozmístit podél hlavní komunikační osy. Tím by se však popřel samotný princip prostorové formy, která plně funguje jen v sepětí s daným místem a nemá být nahlížena jako obraz v galerii. Vlastně veškeré pohyby s těmito díly zavání pochybnostmi, protože mohou narušit výraz celku souboru, který se zde v roce 1994 utvořil.

Otto Cienciala: bez názvu, 1969 (foto Jakub Ivánek)

Město v roce 2016 opět prohlásilo, že míní sad rekonstruovat (viz internetový článek). To je vzhledem ke stavu jeho chodníků opravdu nutné. Otázkou však je, jak naložit s prostorem jako celkem. Městem zamýšlené sportovní a herní vyžití (in-line dráhy, sáňkovací kopec, více dětských hřišť, agility park apod.) zavání celkovou přestavbou místa, které ale vlastně není nutné měnit. Tak, jak je, totiž funguje. Každé léto zde chodívám a vidím zcela obsazené lavičky, na trávě řadu lidí, kteří se sem přišli osvěžit, nebo zde dokonce piknikují. Je to hezký obraz a nevidím důvod, proč zde násilím tlačit další funkce, které je možno realizovat bez problému jinde. Chceme snad, aby se toto místo pohodového odpočinku spojeného s kulturním zážitkem proměnilo v cosi, co se podobá cirkusu? Chceme houfy bruslařů mezi uměleckými díly, na místě někdejšího hřbitova?

Popisovaná umělecká díla naleznete na stránkách databáze Ostravské sochy autora článku Jakuba Ivánka.

Související články


Komentáře

  1. Petr Ptašek :

    Naprostý souhlas se závěrem článku… V tomto případě opravdu méně znamená více, takže: opravit cesty, osvětlení a další mobiliář a hlavně to všechno, včetně zeleně a soch pořádně (tj. ne „poostravsku“) udržovat. Pak to bude úplně jiná liga i bez sáňkovacího kopce…

    Thumb up 8 Thumb down 1
  2. Rýša :

    Petr Ptašek: Ano, také souhlasím se závěrem článku. A přesně jste to vystihl – chce to hlavně údržbu, což je letitá ostravská slabost.
    Protože- zkopírováno z článku: Nehledě na to, že dochované sympozijní plastiky dlouhodobě postrádají údržbu, visí nad nimi otazník rovněž, pokud jde o jejich umístění.
    Co na to říct?

    Thumb up 5 Thumb down 0

Napsat komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Příspěvky vyjadřují názory čtenářů. Server neodpovídá za jejich obsah a nenese právní důsledky spojené s jejich zveřejněním. Vyhrazujeme si právo odstraňovat nepřijatelné příspěvky.