Ostravské sochy #37

Památník obětem stávky na Dole Trojice roku 1894.

Ve čtvrtek odpoledne mi zavolala reportérka České televize, že by ráda natočila pro Události v regionech krátkou reportáž o vydání sady pohlednic Ostravské sochy, o které jsem tady před nedávnem psal a kterou jsme „křtili“ v úterý 20. prosince 2016 při vycházce po uměleckých dílech v centru města. Natáčeli jsme u tří objektů, které se na pohlednicích objevily, a zvlášť u dvou nám přálo rovněž nízko položené zimní sluníčko, které svědčí záběrům na sochy, jež jsou v létě ponořeny v zeleni či ostrých stínech letního slunce. Rozhodl jsem se tedy nové fotky jednoho z těchto děl prezentovat a něco o něm povědět.

Jde o památník připomínající jednu z největších stávek horníků v ostravsko-karvinském revíru (vstoupilo do ní údajně na 10 tisíc osob). Vypukla na jaře roku 1894 a vyvrcholila 9. května na slezskoostravském Dole Trojice, kde došlo ke střetu s četníky, kteří při potyčce zastřelili 12 dělníků, dalších 16 zranili těžce a několik desítek lehce. Toto tzv. trojické krveprolití mělo ještě dohru v soudní síni, kde byli někteří z organizátorů odsouzeni. Sama střelba do dělníků stávkujících za lepší pracovní podmínky (mj. osmihodinovou pracovní dobu a zvýšení mezd) však vzbudila u veřejnosti silný ohlas, projednávala se v poslanecké sněmovně říšské rady ve Vídni a obětem střelby byl již roku 1895 zbudován pomník na slezskoostravském hřbitově. Najdeme ho tam dodnes.

Na samotném Dole Trojice byl dlouhou dobu malý, ne příliš důstojný památník, o jehož nahrazení umělecky ztvárněným monumentem se uvažovalo již počátkem 50. let. Tehdy danou událost ztvárnil v dramaticky pojaté, živé scéně tří stávkujících horníků Vladislav Gajda, jehož plastika se však před Trojicí nikdy neobjevila. Gajda svůj návrh později, ve stylizovaných formách umění 60. let, uplatnil na Památníku revolučních bojů v centru města. Dosud stojí v parčíku vedle budovy Ostravice.

Vůle k realizaci Trojického památníku na více než desetiletí utichla a prostor jí byl dán teprve v polovině 60. let. Ostravsko-karvinský revír v únoru vypsal poměrně rychlou nominovanou soutěž (rozhodnuto mělo být v dubnu, dílo mělo být realizováno v listopadu téhož roku). Mimo dva další sochaře byl do ní přizván i sochař Gajda, avšak svůj původní návrh nemohl uplatnit už proto, že podmínkou bylo nefigurativní ztvárnění. Krom vyzvaných se tehdy přihlásil (patrně bez nároku na odměnu) rovněž havířovský sochař Otto Cienciala, který nakonec se svým návrhem překvapivě vyhrál. Slovy soutěžní komise totiž spojil „monumentální řešení s citovou evokativností“.

Stará fotografie památníku ještě s původní kompozicí trnů (Archiv města Ostravy).

Jak už to bývá, do listopadu 1965 památník hotov nebyl, kolaudován byl až počátkem července 1966. Vlastní umělecký objekt představují tři vysoké pylony z vračanského vápence, na nichž je připevněna ve spodní části skrumáž obrovských ocelových trnů, jejichž původní kompozice připomínala trnovou korunu (tento od původu náboženský symbol byl ve veřejném umění dané doby vskutku ojedinělý). Právě tento prvek, vzniklý řezáním a svařováním hrubých ocelových plechů, je pro tehdejší Ciencialovu tvorbu typický a v případě Trojického památníku bezpochyby představuje vrchol jeho tvorby 60. let. Poté, co se neznámý pachatel snažil neúspěšně odcizit alespoň část kovového prvku sochy, zůstal horní díl „trnové koruny“ ohnut doleva. Záměr autora se tím narušil, ale expresivnost celého díla možná ještě stoupla. Nyní jakoby se ostny v záři zapadajícího slunce, které spolu s panoramatem Ostravy tvoří přirozené pozadí objektu, proměňovaly v tažné ptáky…

Současný vzhled památníku (foto Jakub Ivánek)

Architektonickou stránku památníku, snad sledující prastarý předobraz obřadních míst v krajině, ztvárnil architekt Blažej Heiser. Kromě vlastního uměleckého díla, jehož vertikálu umocňuje poloha na nejvyšším stanovišti, zde najdeme rovněž schodiště vedoucí vzhůru k němu a mramorovou lavici se jmény zastřelených umístěnou asymetricky pod schodištěm. Ta připomíná spíše než hrob obětní oltář, na němž pomyslně leží jména zabitých horníků. Výmluvný je i počet zvolených prvků (tři pylony památníku a tři desky lavice) odkazující ke jménu dolu, které je samo odvozeno z náboženské symboliky.

Památník v roce 2014 (foto Roman Polášek)

Že jsem si pro poslední díl Ostravských soch v roce 2016 vybral právě Památník obětem stávky na Dole Trojice, má i jiný důvod než jen paprsky podzimního slunce. S přelomem starého roku jsme si zvykli formulovat svá přání pro rok nový. A jedním z mých přání, pokud jde o umělecká díla ve veřejném prostoru, je právě to, aby se tento objekt (snad nejlepší ostravský památník) konečně dočkal opravy. Zaslouží si to jako pietní připomínka závažné události ostravské historie, výborné umělecké dílo z poloviny 60. let 20. století a konečně také jako státem chráněná kulturní památka. Jeho současný stav tomu bohužel neodpovídá. Ani veřejný dopis, který okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu zaslal na podzim 2014 Úřadu městského obvodu Slezská Ostrava (který památník spravuje), zatím nedošel ohlasu. Při mé zimní návštěvě jsem zjistil, že z lavice pomníku zmizely ony mramorové desky se jmény zastřelených. Leží snad nyní v dílně restaurátora a je to známka obratu k lepšímu? Nechejme se překvapit.

Současný stav památníku bez mramorových desek na lavici (foto Jakub Ivánek)

Popisovaná umělecká díla naleznete na stránkách databáze Ostravské sochy autora článku Jakuba Ivánka.

http://ostravskesochy.cz/dilo/1023

Související články

• 22.04.2017: Ostravské sochy #53
• 15.04.2017: Ostravské sochy #52
• 08.04.2017: Ostravské sochy #51
• 01.04.2017: Ostravské sochy #50
• 25.03.2017: Ostravské sochy #49
• 18.03.2017: Ostravské sochy #48