Ostravské sochy #18

Jakub Ivánek | 20.8.2016 | OSTRAVA | #sochy, #žardiniéry | Žádné komentáře

Žardiniéry, květníky: Jiří Myszak, Konrád Babraj, Jana Chrásková, Marie Fidrichová, Vladislav Gajda ad.

Potkáte je ve městech běžně. Většina z vás si asi častěji všimne, co za květiny v nich roste, zda jsou udržované, či zanedbané, zarostlé vegetací, nebo že jsou naopak prázdné, nevyužívané. Současné květináče jsou z valné většiny vyráběny strojově z betonu, keramiky, či dokonce plastu a distribuovány velkovýrobci, takže v každém městě můžete najít většinou tytéž nádoby, pouze jinak sestavené. Často bohužel nemají valnou estetickou úroveň, a i kdyby ano, z principu nemůže jejich vzhled plně odpovídat charakteru místa, neboť nevznikly přímo pro něj, ale jako sériový výrobek. Jsou-li prázdné, nijak vlastní prostor nekrášlí.

Zcela jiná situace panovala ve 2. polovině 20. století. Na květináče, tehdy častěji označované jako květníky či žardiniéry (z franc. jardinière), se myslelo při výstavbě všech větších objektů či při úpravách městských prostranství. Málokdy byly přitom využity unifikované nádoby. Častěji vznikaly pro konkrétní prostor unikátní květináče navržené umělcem. Šlo sice o užitkové výrobky, ale přesto dávaly prostor tvůrčí invenci. Vznikaly tak květináče neobyčejných tvarů a podob. Rozdíl oproti těm dnešním je ten, že absence květin v takovém umělecky ztvárněném květníku vůbec nemusí působit nemístně, neboť esteticky dotvářejí prostor už samy o sobě.

Jiří Myszak: žardiniéry u Jihočeské restaurace v Porubě, 1976 (foto Jakub Ivánek)

Nejčastěji jsme se v minulosti mohli setkávat s žardiniérami keramickými. Šlo o nejsnáze tvarovatelný materiál, který navíc glazurou mohl získávat zvláštní odstíny či barvy. Jejich mínusem bylo to, že byly přece jen křehčí a snáze rozbitelné. Také proto se velká část těchto objektů do dnešní doby nedochovala buď vůbec, nebo v torzálním stavu. Výjimku představují např. kulovité květníky před budovou někdejších Báňských projektů (dnes Technoprojekt) od Jiřího Myszaka, nebo vertikální, sloupové žardiniéry pod bývalou Jihočeskou restaurací v Porubě od téhož autora. Obojí jsou ze šamotu, který je oproti klasické keramice přece jen odolnější. Bagrům demoliční čety však neodolá ani šamot, a tak se jeho rozměrným perforovaným květníkem pro výstaviště na Černé louce můžeme kochat už jen z historické fotky.

Jiří Myszak: žardiniéra na Černé louce (fotoarchiv Archivu města Ostravy)

Kromě Myszaka jsme se mohli často setkávat s keramikou Jany Chráskové – ta vytvořila pro Porubu např. půvabné květníky ve tvaru kohoutů. Stávaly v atriu okrskového střediska na ul. Ludvíka Podéště, než byly vandaly z větší části rozbity. Tytam jsou i keramické žardiniéry Konráda Babraje a Vratislava Varmuži, které doplňovaly tehdejší sad Klementa Gottwalda (dnes Milady Horákové) u Domu kultury Vítkovic (dnes DK města Ostravy).

Jana Chrásková: Kohouti, žardiniéry v atriu okrskového střediska Ludvíka Podéště v Porubě, 1977 (foto Petr Sikula)

Konrád Babraj: žardiniéry v parku u Domu kultury Vítkovic, 1980 (foto Petr Sikula)

Skoro s podivem a téměř v původní kompozici se zachovala skupina květníků od Marie Fidrichové, která vznikla pro park fakultní nemocnice v Porubě. Snad i proto, že se nachází v málo navštěvované části zahrady. Tyto jednoduché květníky byly pro změnu doplněný reliéfními medailony hrajících si dětí.

Marie Fidrichová: žardiniéry v parku fakultní nemocnice v Porubě, 1984 (foto Jakub Ivánek)

Nešvarem dnešní doby je také zacházení s kvalitními květináči z doby 2. poloviny 20. století. Sochař Vladislav Gajda vytvořil v 70. letech pro náměstí před Novou radnicí soubor luxusních čtvercových nádob na květiny ze žuly. Při přestavbě tohoto prostoru byly tyto žardiniéry přemístěny na Masarykovo náměstí, kde leží dodnes, ovšem bez jakékoli architektonické koncepce, rozmístěny téměř nahodile mezi novými prvky ze zcela jiných materiálů. Takový zbloudilých květníků, jejichž „mateřskou“ lokalitu už často neznají ani jejich majitelé, bohužel najdeme po městech spoustu.