Ostravské sochy #11

Jakub Ivánek | 2.7.2016 | OSTRAVA | #hrabůvka, #sochy | 2 Comments

Galerie Mitušova (II): Rodina Jiřího Babíčka a Zlatá brána Miloslava Hejného.

V minulém povídání o sochách v Ostravě jsme načali téma malé „galerie“ venkovních plastik na ul. Mitušově v Hrabůvce. Zatímco minule jsme probrali tři díla umístěná před tamními základními školami, dnes se podíváme na dvě díla, která v 60. letech vznikla pro sousední mateřské školy.

Před mateřskou školou Mitušova 6 stojí působivé sousoší Rodiny od sochaře Jiřího Babíčka. Rodák z jižní Moravy žil a působil v 60. letech na Ostravsku, odkud byl na počátku tzv. normalizace v podstatě vypuzen. Odešel do středních Čech a dnes žije ve Vestci u Prahy. Jeho práce se v 60. letech inspirovaly jak dílem tehdy velmi populárního anglického sochaře Henryho Moora (kterého při cestě do Anglie osobně navštívil), tak i výtvarným názorem Itala Luciana Minguzziho. Na sousoší Rodiny můžeme vliv Moora spatřit již ve zvoleném sociálním námětu, ale také v celkové kompozici díla. Jeho ústřední prostor je v podstatě prázdný, plastika se klene kolem něj jako skořepina umožňující průhledy svým nitrem – prostupování sousoší s jeho okolím. Z Minguzziho stylu lze odvodit protáhlé, až kostnaté rysy postav, jejichž stylizace dodává soše značnou míru expresivity a působí až surrealisticky. Pozornost si zaslouží rovněž materiál, z něhož je socha vytvořena. Jde o ušlechtilý beton, jehož vytvarování na povrchu je dosaženo postupným nanášením dalších a dalších vrstev na ty, které již zasychají.

Jiří Babíček: Rodina před MŠ Mitušova 6 (foto Roman Polášek, 2015)

Ačkoli plastika byla před školku osazena až v roce 1969, zhotovena byla v ateliéru již roku 1967, navíc vznikla podle modelu, který Babíček s úspěchem vystavil na přehlídce tvorby severomoravských výtvarníků v Olomouci už v roce 1963. Před školkami, školami i jinými veřejnými prostory města vzniklo v době 50.–80. let Rodin nespočet. Jen málokterá však může okouzlit tak svébytným a originálním ztvárněním poučeným vůdčími tendencemi moderního sochařství 20. století. Snad se toto půvabné sousoší brzy dočká restaurování, při němž bude vyproštěno ze spárů rozrůstajícího se keře, který sochu z uličního pohledu již téměř zatarasil.

Zadní pohled na Rodinu Jiřího Babíčka (foto Roman Polášek, 2015)

Rovněž dílo umístěné ve stejné době před sousední mateřskou školu Mitušova 4 zaznamenalo již v době svého vzniku velmi pozitivní ohlas. Skulptura s názvem Zlatá brána od Miloslava Hejného byla na podzim 1969 vystavena na 2. pražském salónu v domě U hybernů a dostala se rovněž na stránky tehdejšího předního uměleckého periodika Výtvarné umění. Zatímco vystavená socha byla pískovcová, ostravská plastika vznikla z trachytu (magmatické horniny světlé barvy). Hejný postupoval zcela opačně než Babíček, který si zvolil tradiční, běžný námět a povznesl ho zpracováním. Hejný si naproti tomu vybral námět velmi neobvyklý, alegorický, abstraktní, inspirovaný dětskou hrou a fantazií. V podstatě vytvořil kompozici na sebe poskládaných útvarů, které mohou připomínat části dětské stavebnice. Název Zlatá brána nám asociuje oblíbenou dětskou hru, při které bývá jeden z hráčů „setnut“ rázným pádem brány na poslední slabiku říkanky. Snad právě ono napětí ze hry plynoucí (nikdo nechce být tím, na koho brána spadne) se promítlo do volby kompozice, která působí dojmem vratkosti a nestability (jako by se měly předměty každou chvílí sesypat), ačkoli je vytvořena z pevného kamene a nic takového nehrozí.

Miloslav Hejný: Zlatá brána před MŠ Mitušova 4 (foto Marie Šťastná, 2007)

Jaká škoda, že právě toto nekonvenční dílo bylo před několika lety ze svého místa odstraněno. Kam se podělo, co se s ním stalo, se nepodařilo zjistit ani pracovníkům úřadu městského obvodu Ostrava-Jih. Možná zmizelo spolu s dětskou fantazií těch, kteří kolem něj dennodenně chodívali hrát si. Zkrátka právě na něj spadlá pomyslná brána.