Ostravské sochy #5

Jakub Ivánek | 21.5.2016 | OSTRAVA | #sochy, #vítkovice | Žádné komentáře

Památníky obětem z řad zaměstnanců závodů: Kotlář Antonína Ivanského, Raněný Vincence Havla, Žal Jiřího Myszaka a Oběť neznámého autora.

Památníky osvobození a pomníky obětem první či druhé světové války jsou v různých podobách běžnou rekvizitou každého města či obce. Rovněž velké podniky, jako např. Vítkovické železárny, však stavěly pomníky svým zaměstnancům, kteří byli za války umučeni či padli v boji za svobodu. Nezřídka se setkáme s tím, že každý závod měl dokonce svůj vlastní pomník či pamětní desku. Ty nejzajímavější ostravské si nyní představíme.

Již v roce 1949 vytvořil Antonín Ivanský reliéfní plaketu kotláře pro nástupní prostor kotlárny Vítkovických železáren (dnešní vstup 8). Z poměrně nízkého reliéfu představujícího polotovar zdejšího závodu vystupuje působivě do prostoru zpola klečící zpola oblečená postava dělníka s kladivem, u jehož pravého kolena leží lipová ratolest – symbol míru a naší státnosti. Jména padlých s větším nápisem „V boji za vlast“ jsou vypsána po obou stranách válce budoucího kotle. Ačkoli je socha provedena v ryze realistickém duchu, upoutá pozornost svou kompozicí i protikladem plošného pozadí a vylupující se plastické postavy.

Antonín Ivanský: Kotlář, 1949 (foto Jakub Ivánek)

Nedaleko odtud, před bývalou správní budovou závodu 2 (tzv. Nové ocelárny) na ul. Štramberská, vznikl v letech 1965–67 horizontálně koncipovaný památník padlým zaměstnancům sestávající z dlouhé betonové lavice, na jejímž levém konci se nachází kvádr s tabulí uvádějící jména padlých, na opačném konci pak pískovcová, nahrubo tesaná skulptura raněného vojáka. Jejím autorem je sochař Vincenc Havel z Hradce nad Moravicí, o němž vypráví dokument České televize z cyklu Soukromé století. Socha představuje lyricky pojatou figuru sedícího muže, jenž klesá pod tíhou patrně střelné rány na prsou. Dramatická scéna je tu podána bez afektu, v jakémsi zpomalení, kdy náhle vše utichá spolu s vědomím umírajícího člověka. – Památník byl odhalen 7. prosince 1968 – recitoval přitom přední herec ostravského divadla Miloslav Holub.

Vincenc Havel: Raněný, 1965-67 (foto Jakub Ivánek)

Zrakům veřejnosti je bohužel ukryt umělecky působivý pomník obětem fašismu, který vznikl v letech 1968–69 za budovou tzv. Nového ředitelství Vítkovických železáren. Autorem plastiky i architektury pomníku je sochař Jiří Myszak. Plastika je ukázkovým příkladem Myszakovy tvorby 60. let, kdy modeloval sochy z velkých dílců šamotu. Silně jej tehdy inspirovalo dílo italského sochaře Marina Mariniho v jeho sumárním pojetí objemů, jež ho vedlo ke stylizaci až v duchu pravěkých kultovních sošek venuší. To je znát i na zarmoucené ženské postavě z našeho památníku – útlé nohy a břicho kontrastují s objemnými boky a vyboulenýma rukama, jimiž se žena v tragickém gestu chytá za hlavu, ukrytou kdesi v hloubce mohutné helmice vlasů. – Při odhalení pomníku 30. dubna 1969 po doznění smutečního Pochodu padlých revolucionářů zarecitoval verše Vítězslava Nezvala ostravský herec Bedřich Koliner.

Jiří Myszak: Žal, 1968-69 (foto Roman Polášek)

Avšak nejen Vítkovické železárny měly ve zvyku stavět pomníky padlým zaměstnancům. Zajímavý památník s figurou oběti stával rovněž v někdejších Urxových závodech na severozápadním okraji katastru Vítkovic (směrem na Hulváky). Pomník navržený za války vězněným Karlem Neshodou byl odhalen 7. listopadu 1949. Tehdy patrně sestával pouze z kamenných kvádrů na podstavci se jmény padlých a nápisy „Vaše veliká oběť ukula svobodu pracujícímu lidu!“ a „Za svobodu“. Podle fotografie z roku 1964 však byl později na vyšším kvádru umístěn ještě kovový nápis „Lide, bdi!“ a za pomníkem vyrostla betonová, geometricky řezaná skulptura běžícího člověka. Ten jako by zvedal vítězně ruce vzhůru, ale zároveň klopí zmučeně hlavu k zemi. Může jít snad o paradoxní ztvárnění vítězství i oběti zároveň? – Osud památníku i jeho přesné umístění nám však zatím není známo.