Čermákova vila

Martin [msstavby.cz] | 9.8.2017 | FRÝDEK-MÍSTEK | | 4 Comments

Na partnerském webu Patriot magazín byl zveřejněn článek o rekonstrukci Čermákovy vily ve Frýdku-Místku.

Stavitel Jaro Čermák byl mužem, který zejména ve 20. letech minulého století velmi významně ovlivnil architektonickou tvář Frýdku-Místku a jeho okolí. Navrhl a postavil řadu městských staveb, ale třeba i horských chat – jako například tu, která stojí na Prašivé.

Sám pro sebe vytvořil ve stylu art deco na svou dobu honosný projekt vily, do které se nastěhoval v roce 1927. Dole ateliér, nahoře bydlení. Klid a idylu s nádherným výhledem si však tehdy ještě na samém okraji nezastavěného města příliš neužil. Na konci druhé světové války byl zavražděn.
Vilu po roce 1948 zestátnili a podobně jako v řadě jiných v ní byla zřízena školka. Fungovala až do další revoluce, která přišla roku 1989. Unikátní solitér mezitím obklopil les paneláků. Jen tak mimochodem, bytové výstavbě, kterou soudruzi natlačili až nelichotivě blízko, musela ustoupit garáž. Ve svobodných poměrech se dům stal sídlem právníků, což docela připomínalo původní způsob využití. Na majitele, který by navrátil dřívější lesk, však dlouho jen marně čekal.

Stačilo vstoupit a bylo rozhodnuto

Tvůrčí ego půjde stranou, měl jasno architekt Jan Beneš, když jej investor, nový majitel Čermákovy vily, před časem oslovil se záměrem dům zachránit a co nejvíce přiblížit původnímu vzhledu. Vzácný případ. Celé úsilí navíc postrádalo obvyklý tlak na přesné využití objektu k předem určenému termínu, takže veškerý spěch šel stranou.

„Stavebník vilu k ničemu nepotřeboval. Chtěl ve městě koupit rozumnou stavbu s historií. Dům znal, protože kousek od něj v mládí čekával na svoji budoucí manželku,“ říká architekt z třineckého Petit atelieru s tím, že rozhodnuto bylo ve chvíli, kdy stavebník vešel dovnitř zdobenou vstupní halou. „Hlavně nic nepokazit“, to bylo jejich společné motto, když se dávali do práce. Přece jen, příkladů, kdy někdo kvůli „dobře“ míněným radám či nedostatku financí výjimečnou stavbu nenávratně pokazil, by se našlo dost.
„Naším úkolem bylo zamyslet se nad tím, jak vše mohlo kdysi vypadat, protože mnoho se nezachovalo. Ani dokumentace, která měla razítko stavebního úřadu, nakonec neodpovídala tomu, co se postavilo. Čermák totiž změnil vizuální pojetí, které v sobě má prvky secese i jiných stylů,“ vysvětluje Jan Beneš. Stav vily, která docela paradoxně není kulturní památkou, podle něj nebyl nejlepší. V průběhu desetiletí došlo z větších oprav pouze na výměnu střešní krytiny.

Vilu museli rozebrat a znova složit

Přestože dům procházel jenom běžnou údržbou a investice se mu vyhýbaly, byl vcelku zachovalý, alespoň co se týče historického vybavení. Část původního mobiliáře se povedlo zachránit, další část nahradit takovými prvky, které odpovídaly době vzniku stavby. „Jinak se ovšem muselo sáhnout do všeho. Vilu bylo třeba rozebrat a zase složit, čemuž odpovídala i řemeslná náročnost. Nic se nedělalo běžnou technologií,“ upozorňuje autor rekonstrukčního projektu, který zahrnoval také kompletní nové rozvody plynu, vody, elektřiny, vytápění i kanalizace.

K tomu bylo třeba připočíst datové rozvody či bezpečnostní systémy podle dnešních potřeb. „Pořád jsme přitom chtěli zachovat ráz roku 1927, takže jsme neustále hledali kompromis mezi užitnou vlastností a estetikou,“ pokračuje Jan Beneš, podle kterého bylo u vily nutné docílit například zlepšených tepelně-technických parametrů. Jelikož chtěli dosáhnout nejlepšího výsledku, jednotlivé kroky konzultovali s památkáři, kteří ocenili, že na prvním místě byla snaha zachovat maximum z historického charakteru stavby.

Zvenčí je pěkná, ale uvnitř nádherná

Čermákova vila postupně prošla celkovou obnovou zdobné fasády, na které je velké množství detailů. Ty bylo třeba řemeslně opracovat v několika vrstvách. Dále došlo k přeložení vstupních schodů či k dotvoření zahrady, která poněkud zdivočela a jejíž terén již zakrýval zhruba polovinu výšky oken suterénních prostor. Vevnitř se pak pokládaly nové parketové podlahy, repasovaly se omítky, reliéfy na zdech či litinové radiátory. Za velkou výhodu lze považovat to, že v dobrém stavu zůstala původní okna, u kterých bylo třeba „pouze“ obnovit povrchy nebo sáhnout k citlivým výměnám některých prvků. Dokonce se zachovalo i mnoho starých okenních tabulek, jejichž sklo s patinou dává vile autentičnost konce 20. let minulého století.

„Dům je zvenku pěkný, ale nejúžasnější je jeho interiér. Investor tomu věnoval obrovské množství energie a doplnil dovnitř dobové kousky. Nejsou to jen židle a stoly, ale také mobiliář jako například svítidla. Sehnal věci, které naprosto zapadají do konceptu,“ zdůrazňuje architekt, že projekty tohoto typu nelze realizovat bez enormního nasazení všech kolem.

Jasně, není to muzeum, ale dům určený k užívání, v němž však nábytek přesně odpovídá době vzniku. Sedí zkrátka každá maličkost, čehož nejlepším důkazem je použití šroubů a vrutů výhradně s jednoduchou drážkou. Dnes populární „křížáky“ se totiž před 90 lety ještě nepoužívaly.

„Je to detail, který je skoro až nadlidsky zvládnutelný a někomu možná přijde absurdní. Ale je to velmi důležité, protože sebemenší prvek dotváří celkový vzhled,“ doplňuje Jan Beneš, podle kterého si investor s vybavením opravdu pohrál a musel hledat i daleko za hranice. Výrobky, jako jsou historicky hodnověrná umyvadla, se mu podařilo sehnat jedině na britském trhu.