Ostravské sochy #32

Jakub Ivánek | 26.11.2016 | OSTRAVA | #sochy | Žádné komentáře

Realizace Jiřího Marka pro Ostravu.

Jak již vyplynulo z některých dřívějších dílů našeho seriálu, umělecká díla pro architekturu v Ostravě nerealizovali pouze umělci z našeho regionu. Tu a tam narazíme rovněž na díla umělců z Prahy, Brna či jiných míst republiky, přičemž jde často o výtvarníky zvučnějších jmen. V Ostravě má tři realizace rovněž velký sochař jižní Moravy Jiří Marek. Ten prožil značnou část svého života v Brně, kde má realizací patrně nejvíce. Pocházel však z Velkého Meziříčí a svůj vřelý vztah k rodné Vysočině projektoval do námětů svých prací velmi často, ať už šlo o díla pro tamní města, či pro samotné Brno, kde se taktéž nachází jeho rozměrná skulptura Vysočina (na sídlišti Juliánov).

Jiří Marek, předválečný absolvent kamenosochařské školy v Hořicích a Akademie výtvarných umění v Praze (v ateliéru Bohumila Kafky), začínal jako většina sochařů s rozličnými náměty. Už ve 40. letech však našel svou první charakteristickou oblast, jíž byla tvorba náboženských motivů pro rozličné kostely. Do této oblasti patří i jeho celoživotní dílo – Křížová cesta pro brněnský Petrov, na níž začal pracovat v polovině 50. let, ale dokončit ji mohl až po pádu režimu na počátku 90. let (i proto se jednotlivá zastavení liší ve svém ztvárnění). V 50. letech se obrací silněji k tématu krajiny. Krajinu či řeku ztvárňoval většinou symbolicky jako ženu nějak spojenou, nebo přímo srůstající s abstrahovanou hmotou, jež symbolizuje ve stylizované drapérii členitost země (Morava ve Znojmě, Vysočina II ve Žďáře nad Sázavou) či proud vody (Dyje v Břeclavi, Hloučela v Prostějově, Soutok v Brně). Přes Otvírání studánek (na motivy kantáty Bohuslava Martinů) to byl od vody jen krok k hudebním námětům, které pak tvoří třetí základní oblast Markova díla (Liška Bystrouška a Hudba v Brně, Sonáta v Hradci nad Moravicí).

Jiří Marek: Sinfonietta, Lidová konzervatoř v Přívoze, počátek 90. let 20. století (foto Jakub Ivánek)

Do oblasti hudební patří i ostravská Sinfonietta, která vznikla na počátku 90. let pro vstupní halu tehdy rekonstruovaného historizujícího domu na Wattově ulici v Přívoze, v němž dodnes sídlí Lidová konzervatoř. Je typickou prací Jiřího Marka – metaforou hudební skladby. Stylizovaná ženská postava organicky splývá s hudebním nástrojem, či spíš zhmotněním hudby jako takové. Poetická plastika s kompozicí rozkvétající vertikály jako by byla sama přirozeně obklopena hudbou, které dívka se zasněným pohledem naslouchá. Zato Markův reliéf v sousední šatně sálu je již zcela zproštěn veškeré figurativnosti a reálných předobrazů. Hudbu znázorňuje jako abstraktní kompozici kontrastně prolnutých organických a geometrických tvarů. Ač tato téměř konkretisticky pojatá plastika sugeruje dojem těžkého dřevěného objektu, je ve skutečnosti odlita z laminátu.

Jiří Marek: reliéf pro Lidovou konzervatoř v Přívoze, počátek 90. let 20. století (foto Roman Polášek)

Možná to byly barokní vzory náboženských výjevů, možná obdiv k dílu sochaře Josefa Wagnera, které Markovy práce směrovaly k následování barokních křivek a expresivních, vzrušených, jindy však rovněž intimně uzavřených gest, které promlouvají z nitra kamene jako jeho tajemství zjevované, ale ne zcela odkryté otesáním. Právě tento niterný, až filozofický význam nese Markova nejstarší ostravská plastika, která překvapí i v rámci celkového vývoje jeho tvorby. Vznikla ve druhé polovině 60. let, ale svou moderností a minimalistickým ztvárněním je ryze nadčasová. Připomene dokonce pozdější objekty proslulého sochaře Aleše Veselého, kombinující hrubě opracovaný kámen s kovem.

Jiří Marek: Jednota, u tramvajové smyčky v Martinově, konec 60. let 20. století (foto Jakub Ivánek)

Jde o objekt před bývalým Masokombinátem Martinov (u tramvajové smyčky), který Jiří Marek nazval Jednota. Dva velké travertinové balvany, jakoby otesané samotnou přírodou, jsou tu provlečeny kovovým prstencem, který je spojuje se třetím kamenem – vertikální stélou. Ta již nese výraznější stopy opracování, místy nahrubo, jinde hladce, čímž se přírodnímu utváření vzdaluje. Symbolizuje vertikální, duchovní prvek, který může dát přírodě člověk. Z kovového kruhu, který dva balvany protíná naskrz, se stéla již mírně vymyká. Ve svém duševním směřování uniká tíze pozemskosti, ale její spojení se zemí není zcela přerušeno. Rovněž nehotový tvar stély jako by naznačoval neustálý vývoj, neuzavřenost lidského snažení.