Ostravské sochy #23

Jakub Ivánek | 24.9.2016 | OSTRAVA | #sochy | Žádné komentáře

Vladimír Janoušek pro Ostravu: reliéfy Děti a Hojnost, reliéfní plastika pro hřbitov a plastiky Niké a Pegas.

V dnešním díle seriálu o ostravských sochách si přiblížíme práci předního českého sochaře Vladimíra Janouška (1922–1986), který pocházel z východních Čech, většinu tvůrčího života strávil v Praze, ale realizace má rozesety po různých místech republiky. Ač je to možná překvapením, pro ostravskou architekturu tvořil hned čtyřikrát. Zajímavostí je rovněž skutečnost, že vedle tří prací spadajících do 60. let 20. století, kdy si vytvářel svůj osobitý styl, charakteristický plastikami ze svařovaných plechů, zde máme zastoupeno rovněž jeho rané dílo z 50. let – figurativní pískovcové reliéfy realistických forem.

Vladimír Janoušek: Děti, 1956, ZŠ Komenského (foto Jakub Ivánek)

Jde o tři reliéfy zdobící ZŠ Komenského v Porubě. U dvou reliéfů se skupinami rozpohybovaných dětí na dvorním průčelí školy je jeho autorství zřejmé – jednak díky signatuře, jednak pro jasnou podobnost s jinými Janouškovými díly z této doby (např. rozměrným reliéfem nad vstupem Domu módy na Václavském náměstí v Praze). Stejná modelace buclatých dítek je patrná také u poněkud statičtějšího a méně plastického reliéfu označovaného jako Hojnost nad vstupem do přístavby jídelny uvedené školy. I z formátu reliéfu se zdá být zřejmé, že je jeho autorem rovněž Janoušek.

Vladimír Janoušek: Děti, 1956, ZŠ Komenského (foto Jakub Ivánek)

Oproti těmto raným pracím se jeví Janouškovo dílo ze 60. let, hledající cestu v abstrahování a stylizaci reality, zvláště lidské postavy, diametrálně odlišným. Právě jeho kovové plastiky z této doby či z doby tzv. normalizace, kdy omezené možnosti veřejné prezentace vedly sochaře k volné tvorbě spíše galerijního typu, dosáhly velkého uznání. Mezi nimi se staly nejpopulárnější kinetické, rozpohybovatelné objekty, z nichž ostravský divák může znát zejména Velkého jezdce / Dona Quijota (1985) ze sbírek Galerie výtvarného umění v Ostravě, jenž se na výstavách v Domě umění občas objevuje. Janoušek ale vnímal tuto ateliérovou tvorbu spíš jako vynucenou, sám vždy směřoval k realizacím pro architekturu, k plastice, která pomáhá dotvářet veřejný prostor a krajinu. I v době nucené odmlky v závěru života snil o tom, že jeho kinetickými díly v krajině bude hýbat sám vítr, nebo kolemjdoucí poutník…

Vstupní hala budovy někdejší Státní pojišťovny od architekta Iva Klimeše s plastikou Niké od Vladimíra Janouška z let 1968–69 (foto J. Musial, reprofoto ze zdroje: Československý architekt 24/1969)

Je obrovská škoda, že dvě Janouškovy ostravské práce pro architekturu ze 60. let zmizely. Toto vyjádření je vskutku příhodné, neboť o jejich odstranění nemáme žádné bližší informace a rovněž doba jejich zmizení je zahalena tajemstvím. O reliéfní plastice před obřadní síní krematoria na Slezské Ostravě, u níž postrádáme dokonce jakoukoli fotodokumentaci, jsme hovořili již ve druhém díle našeho seriálu. Podobným způsobem zmizela i plastika Niké ze vstupní haly tehdejší Státní pojišťovny na rohu ul. Nádražní a 28. října. Tu jakžtakž dokumentuje alespoň černobílá fotka haly otištěná v časopise Československý architekt 24/1969, ze které je zřejmé, že šlo o realizaci ze svařovaných plechů, tvarově velmi blízkou jeho pozdějším kinetickým plastikám. Lze se jen domnívat, že snad byla pozdějším majitelem objektu prodána za velmi pěknou sumu nějakému sběrateli umění…

Vladimír Janoušek: Pegas / Letící stroje, 1970–71, původní umístění u služebního vchodu (sbírky Ostravského muzea, foto František Řezníček, 90. léta 20. století)

Naštěstí veřejný prostor města stále zdobí Janouškova plastika Pegas / Letící stroje. Ta vznikla již v době postupného omezování svobod na počátku 70. let 20. století. V Ostravě však Janoušek ještě mohl bez větších problému vytvořit průbojnou a nepodbízivou sochu ztvárňující zvláštním způsobem bájného okřídleného koně. Ten se dle starořeckých pověstí zrodil z krve Gorgony Medúzy poté, co ji hrdina Perseus uťal hlavu. Protože Pegas svým kopytem vyhrabal pramen básníků Hippokrene pod vrcholem Helikónu, je vnímán jako symbol okřídlené fantazie umělců. Jeho umístění u Divadla Antonína Dvořáka, kam byl proponován v rámci rozsáhlé přestavby divadla architektem Ivem Klimešem na přelomu 60./70. let, je tedy odůvodněné. Janoušek pojal Pegase velmi neobvykle. Moderní doba i modernistický vzhled větší části rekonstruovaného objektu si vyžádaly zachytit bájnou bytost z perspektivy současnosti. Janoušek tehdy často tematizoval techniku – impozantní, ale hrozivě přerůstající člověka. Takovým pateticky hrdým, zároveň však úsměvně hravým dojmem působí i ostravský Pegas. Jako by se znovu rodil, ne již z krve Medúzy, ale z hmoty vzduchem letících sešrotovaných strojů, ne již s křídly, ale s velikou vrtulí nad ocasem. Působivá socha byla od počátku umístěna před zaměstnaneckým vstupem, opodál zrakům návštěvníků divadla. Při přestavbě této části objektu v 90. letech (již po Janouškově smrti) byla instalována jinak, bohužel ještě více skryta mezi pilíři očím veřejnosti. Přitom by svým výrazem mohla skvěle dotvářet i bizarní propojení historismu s modernou v průčelí divadla. Domnívám se, že sám autor by si takto veřejnou instalaci přál.