Ostravské sochy #40

Dětská hřiště I: dřevěná hřiště Otakara Schindlera v Porubě, na Fifejdách a v Zábřehu.

Jedním z důkazů, že umění se v minulosti prostupovalo s každodenním životem zcela běžně a přirozeně, jsou (nebo spíš byla) dětská hřiště. I ta lze označit za svého druhu užité umění. Při výstavbě sídlišť byla objednávána u podniku Dílo Českého fondu výtvarných umění, který zadával jejich tvůrčí řešení výtvarným umělcům. Ti pojímali hřiště jako prostor, který má lákat děti určitého věku ke hře, rozvíjí jejich pohybové schopnosti, oplývá řadou interaktivních prvků a zároveň je často esteticky ztvárněn (právě poslední požadavek většina dnešních unifikovaných hřišť postrádá). Rovněž nelze říct, že by se v minulém století nemyslelo na bezpečnost malých uličníků. Ke každému projektu hřiště se musel vyjadřovat pediatr, který posuzoval vhodnost a bezpečnost jednotlivých prvků. Pokud byla součástí hřiště např. betonová skluzavka, musela být opatřena speciálním nátěrem, který usnadňoval klouzání a bránil odření kolen i rychlému opotřebování teplákové soupravy. Při srovnání tehdejších hřišť s dnešními však vidíme podstatný rozdíl – zatímco tehdy převažovala zábavnost a kreativita, dnes je na prvním místě bezpečnost, bohužel na úkor oné zábavnosti. Právě fakt, že stará dětská hřiště nevyhovují dnešním normám, často vede k jejich odstraňování – takto zanikla řada oněch betonových skluzavek, které byly často abstraktními plastikami par excellence (v poslední době se některé dočkaly obnovy, jako třeba slavný Kohout Miroslava Jiravy v Krnově, ale musely být následně označeny za umělecké dílo, které nemá sloužit dětským hrám). Spousta hřišť však zanikla rovněž pro časovou omezenost jejich materiálu, který nebyl nikdy zvlášť udržován. To je i případ všech dnes představených areálů, které vznikly ze dřeva.

Otakar Schinder: robinsonádní hřiště pro VII. obvod Poruby, 1971–1972 (foto z publikace 25 let trvání n. p. Bytostav, Ostrava 1976)

Nezřídka byli zakázkami pověřováni scénografové divadel, kteří měli zkušenosti s  řešením kulis. Podobně jako na jevišti i v případě dětského hřiště totiž šlo o to vytvořit na omezeném prostoru svět sám pro sebe – v tomto případě svět pro děti. Všechna dnes představená hřiště jsou dílem významného ostravského (později rovněž pražského) scénografa Otakara Schindlera, který začal s tvorbou experimentálních hřišť, v dobové terminologii označovaných přívlastkem „robinsonádní“, na přelomu 60. a 70. let 20. století. Jeho nejstarší ostravská hřiště byla dokončena v roce 1972 v Porubě. Jedno se nacházelo ve IV. obvodu, v parčíku náměstí Družby naproti objektu Budoucnosti (tzv. Bohémky). Šlo o Indiánskou vesničku obsahující několik pro Schindlera typických herních prvků, které pro úspěch řešení uplatnil později i na dalších dětských hřištích – zejména ústřední objekt opevněné věže z různě vysokých vertikálně osazených kmenů, na který mohly děti nahoru vylézt do pro ně úctyhodné výšky.

Otakar Schinder: robinsonádní hřiště pro IV. obvod Poruby, 1971–1972 (foto Petr Sikula)

Druhé porubské hřiště se nacházelo v parku uprostřed sídliště VII. obvodu. Je zajímavé, jak názvy zdejší ulic souvisely s povedeným herním areálem. Přilehlé deskové panelové domy totiž stojí v ulici pojmenované Na Robinsonce, která spojuje ulici Marie Majerová (jež byla autorkou knih pro mládež, mj. proslulé Robinsonky) s ulicí Josefa Skupy (který byl předním českým loutkohercem). Zdejší hřiště, určené rovněž pro děti nižšího věku, bohatě kombinovalo aktivní prvky hřiště s houpačkami a prolézačkami ve tvaru zvířecích figurek. Houpací koníky máme fotograficky doloženy pouze zde, prolézací draci a dračí hlavy ve středu klasických houpaček se objevují i na hřišti ve IV. obvodu. Z fotek je rovněž patrné, že bohužel už v 80. letech bylo hřiště z velké části rozbito a rozebráno.

Otakar Schinder: robinsonádní hřiště pro VII. obvod Poruby, 1971–1972 (soukromý archiv Mirka Berana)

V roce 1974 realizoval Schindler poměrně rozsáhlé dětské hřiště v areálu Bělského lesa v Zábřehu (mezi tehdejším Kulturním domem Nové huti a objektem Minigolfu). Hřiště obsahující řadu starších i nových prvků (např. domečky, lozící věže a různě tvarované rošty) bylo doplněno též cihlovými zídkami s keramickými mozaikami dětských námětů, o kterých jsme již pohovořili v dílu věnovaném jejich autorovi Pavlu Hanzelkovi.

Otakar Schinder: robinsonádní hřiště pro Bělský les, 1974 (foto Petr Sikula)

Otakar Schinder: robinsonádní hřiště pro Bělský les, 1974 (Archiv města Ostravy)

Poslední nám známé dětské hřiště v Ostravě vytvořil Schindler v roce 1976 pro sídliště Fifejdy II na katastru Moravské Ostravy. Instalováno však bylo pro nepřipravenost stavebního místa až v roce 1978. Zde se pro Schindlera již klasické herní prvky vhodně doplnily s rozlehlým kopcovitým útvarem, který zůstal zachován uprostřed paneláků. Hřiště tak do sebe pojalo i krajinný prvek, rozptýlilo jednotlivé atrakce po větší ploše, a aktivovalo tak děti pokročilejšího věku i ke zvýšenému pohybu, navíc v proměnlivém terénu.

Otakar Schinder: robinsonádní hřiště pro sídliště Fifejdy II, 1975–1976 (foto Petr Sikula)

Otakar Schinder: robinsonádní hřiště pro sídliště Fifejdy II, 1975–1976 (foto Petr Sikula)

Popisovaná umělecká díla naleznete na stránkách databáze Ostravské sochy autora článku Jakuba Ivánka.

http://ostravskesochy.cz/dilo/133

http://ostravskesochy.cz/dilo/146

http://ostravskesochy.cz/dilo/1327

http://ostravskesochy.cz/dilo/698-

Související články


Komentáře

  1. marek :

    Jak vidno,negativni trend(nulova udrzba) porad pokracuje. Jako kluk(1981) si vzpominam, ze ty prolizacky uz byly v dost opotrebovanem stavu…

    Thumb up 4 Thumb down 0
  2. Miv :

    Některé fotky mě velmi překvapily. Nikdy bych neřekl, že před Bohemkou bylo tak pěkné hřiště…

    Thumb up 0 Thumb down 0
  3. LK :

    ty hřiště jsou super, škoda, že by v dnešní době neprošly kvůli bezpečnosti

    Thumb up 1 Thumb down 0
  4. Miv :

    LK: No když se podívám na pyramidy, které se dnes nezřídka staví, tak se mi nezdá, že by Otakarovy hřiště výrazně vybočovaly. Snad jen poslední fotka ukazuje trochu náročnější prvek, ale dnes se v rámci hřišť staví i několikametrové lezecké stěny …

    Thumb up 0 Thumb down 0
  5. Davidb :

    Nevýhoda byla naprosto malá životnost těchto staveb.
    Dřevo moc dlouho nevydrží, a to nemluvím o spojovacím materiálu, který v té době asi taky nebyl nic moc.
    Ale určitě ta hřiště vypadaly jinak, mě se to líbí.

    Thumb up 0 Thumb down 0

Napsat komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Příspěvky vyjadřují názory čtenářů. Server neodpovídá za jejich obsah a nenese právní důsledky spojené s jejich zveřejněním. Vyhrazujeme si právo odstraňovat nepřijatelné příspěvky.